Jan Jun: Tato země je naše

Prostějovský evangelický farář Jan Jun se zamýšlí nad tím, co rozhodlo uplynulé prezidentské volby. Poukazuje na to, že Miloš Zeman není lidovým prezidentem, ale prezidentem oligarchů.

Tato země je naše. Toto heslo zřejmě sehrálo rozhodující roli při prezidentské volbě. Stop imigrantům. Stop Drahošovi. Prostějov je těmito plakáty dodnes celý polepený. – Pokouším se pochopit, co tento úderný citát „tato země je naše“ vlastně znamená.  První asociace: takhle přece reagují malé děti. „Moje, moje“, když rvou z rukou hračku druhému dítěti.  Dále uvažuji: kdo si naši zemi přivlastňuje? O imigranty opravdu nejde (přišlo jich k nám 12 a ani nemají zájem k nám další přicházet).  Text zadali přátelé Miloše Zemana. Konkrétně lidé kolem Mynáře, Nejedlého, ale i Veleby a SPO…  Tedy těm to tady má patřit?  Potom mám ale nepěkný pocit, že mě z toho vylučují.

Text má ještě další a širší souvislost. Miloš Zeman, navzdory zdání lidového prezidenta, vzhlíží k lidem nahoře: hájí zájmy především oligarchů. Napomáhá jim ke kšeftům v Číně, Rusku…. A vůbec vydatně napomáhá k oligarchizaci naší země.  Například - co všechno z „naší země“ dnes spadá pod přímou moc Andreje Babiše. Má se naše země stát majetkem několika agresivních oligarchů? Ovšemže je to přímý důsledek ideologie volné ruky trhu, divoké privatizace, u jejíhož vzniku v 90. letech stal Václav Klaus. - „Václave, kamaráde, pojď na skleničku,“ oslovoval jej Miloš Zeman bezprostředně po volbách.  Tito dva si dobře rozumí již velmi dlouho. Na rivaly na demokratickém pozadí pravolevého spektra si jen hráli a mnozí jim to uvěřili…

Tato země je naše. Má-li mít tento výrok smysl, pak jej chápu jako apel na naši, na mou osobní odpovědnost. Je-li tato země opravdu naše, pak nemohu držet ústa a krok (tohle také zaznělo po volbách z úst prezidenta: ti ostatní ať teď pěkně sklapnou, drží ústa…). Nemůžeme se zemí nakládat svévolně. Zcela konkrétně a zemitě: tato země nám dává potravu. Jak je možné, že se úrodná černozem, na které se kdysi s úctou po generace hospodařilo, ničí nesmyslnými stavbami (příklad:   obchodní centrum s obrovitým asfaltovým parkovištěm za Albertem na Plumlovské ulici, nyní tam  vše zeje  prázdnotou… a  děje se cosi podobného na opačném konci, při výjezdu na Bedihošť: stržená ornice černozemě, namísto ní vyrůstá cosi betonového a obrovitého).  Je nám to jedno, v jakém stavu předáme naši zemi dalším generacím, nebo po nás potopa? Ekologie však má ještě bytostnější a bezprostřednější význam, na který bychom neměli zapomínat. V původním významu řeckého slova znamená: správa domu, vztahy uvnitř domu. Jaké vztahy tedy mezi sebou máme, pěstujeme, chceme vytvářet? Chceme žít v prostředí nenávistném či přátelském? Lhostejném nebo pozorném? Dám přednost strachu, či důvěře? Velkodušnosti nebo malosti?  Agresivnímu nebo pokojnému jednání?  Tohle přece ovlivňuje kvalitu našeho života nejvíc a nebezprostředněji! A každý z nás to může ovlivnit, neboť tato země je všech nás. Jde o životní prostředí tvoje, ale i moje. Všech nás. 

Jan Jun