Farář Jan Jun: Všichni jsme na jedné lodi

Prostějovský evangelický farář Jan Jun promluvil na občanském shromáždění k výročí 17. listopadu, dennodenního dne boje za svobodu a demokracii. Hanácký Večerník publikuje s jeho souhlasem projev v plném znění.

Dnes slavíme svátek svobody a demokracie. Obojí – svoboda a demokracie -  k sobě neodlučitelně patří. A jak všichni víte, jsou tu výročí dvě.  Připomínáme si jednak oběti nesvobody z doby nacistické okupace, události z roku 1939 znáte: událost navždy spojena se jménem Jan Opletal.  Zavření vysokých škol okupačním režimem. Následovala další jména. Bezprostředně popraveno několik vysokoškoláků a jejich profesorů, na řadu přišli během 2. světové války další mnozí stateční lidé, kteří vyjádřili nesouhlas s totalitou nacismu.

A 17. 11. 1989 – studentské hnutí k výročí Jana Opletala a sametová revoluce. Datum je jednoznačně spojeno se jménem zesnulého Václava Havla.  Opět přišla možnost žít ve svobodě a demokracii.  Přechod samotný se díky Bohu obešel bez krveprolití, ale předtím bylo dlouhé období nesvobody.  Jiná totalita, v níž komunistický režim přes 40 let pronásledoval demokraticky orientované občany: mnoho jich bylo zavražděno, mnoho jich odešlo za hranice, mnoho tradic bylo přerušeno a vypleněno.

A nyní? Nyní jsme v situaci, kdy jsme schopni vlastním přičiněním zbavit se svobody a demokracie.  Co se to vlastně s námi děje?  Známá je věta Václava Havla „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ Domnívám se, že tato myšlenka vystihuje mnohé z toho, co se děje dnes. Jsme svědky toho, jak mnozí dokážou bez skrupulí („šikovně“) demokratického prostředí zneužívat, vytěžit pro sebe maximum. Zneužít k tomu, aby se sami dostali k moci a bohatství. (Naopak dvě sestry ze Svěrákovy písně to mají vždy těžké).

Co je tedy nyní v sázce a o co vůbec jde v demokracii? První věc, která nás napadne, jsou jistě pravidla. K svobodě totiž nezbytně patří odpovědnost. Konkrétně: dodržování Ústavy a respekt k pravidlům vůbec. To je jasné. Ovšem – jak donutit ctít pravidla toho, kdo sám nechce?

Proto nezbytnou podmínkou demokracie je otázka charakteru. Demokracie může fungovat ve společnosti, která má charakter, protože má nějaký humanitní ideál, který vytváří přirozenou normu.  Jenom v takové společnosti se dobře dýchá, dobře žije… A tak dnešní den je především výzvou k zamyšlení: jak jsme na tom s charakterem?    Místo povrchního národovectví (ať je za ním pýcha nebo ustrašenost) je dobré ptát se: jak je na tom náš národ charakterem? Nebo je nám to k smíchu? Vnímáme nárok na charakter(nost) jako zbytečné sebeomezení, jako překážku? Proč nás demokratické země vnímají jako zemi nevyzpytatelnou a nespolehlivou?  Chceme být isolovaná ustrašená zemička, kde se lidé požerou nenávistí? Chceme se opět přimknout k mohutnému dubisku?

Bez politiků se demokracie neobejde.  Co od nich musíme vyžadovat?  Že nebudou provádět politiku neodpovědně - populisticky, tedy ve snaze nabrat co nejvíce hlasů říkat to, co chce většina slyšet. Že nebudou potvrzovat omezené nebo dokonce nebezpečné předsudky. Že nebudou strašit, lhát, lichotit, rozehrávat nízké pudy.  Že se nebudou tvářit jako spasitelé – my to za vás zařídíme, ale že budou mluvit také o občanské odpovědnosti. A především sami půjdou příkladem!  Politika není zábavná show, to je vážná věc, jak a kam se bude posouvat laťka toho, co je normální. To mějme na paměti, až půjdeme k prezidentským volbám.  

Ale zároveň je třeba, abychom byli nároční sami na sebe. Opět citát z Václava Havla: „Je na každém z nás, aby se snažil. Ti, kteří říkají, že jedinec toho moc nezmůže, si jen hledají výmluvy.“

Co můžeme, je nebýt lhostejný a pasivní. Méně nadávat, více se zajímat.  Nebýt izolovaní.  Můžeme spolu hovořit. Pěstovat charakter v sobě, ve svých dětech, v těch, kteří jsou nám svěřeni. Můžeme každý z nás například ovlivnit, aby bylo méně nenávisti, zlých slov, vždyť je toho tolik, až z toho mrazí!

Zdá se mi, že je v nás hluboko černobílé myšlení.  Však jsme byli dlouho školeni v duchu třídního boje. Je to myšlení typu: my – oni, přítel - nepřítel. Můžeme se ale dívat na věci v celku. Dokonce musíme, nemáme my lidé sami přivodit opět nějakou katastrofu.  V naší společnosti, ale i po celém světě, který je propojený.  Naše odpovědnost je společná.  Všichni jsme na jedné lodi. Ať mír zůstává dál s touto krajinou…

Jan Jun

Foto: Bob Pacholík