Podívejte se! Největší cibetkovité šelmy v olomoucké ZOO mají mláďata

Rodina binturongů ukazuje, že se na mláďata dlouhých 16 let, jak tomu bývalo v dávné minulosti, čekat nebude. 10. května se narodila další dvě. Jubilejní 10. vrh současného chovného páru, který tvoří samec Gerry a samice Tereza, představuje tentokrát 2 samičky. „Ze všech mláďat jsou tato nejdivočejší a současně nejzdatnější horolezci. Pokud je potřeba, tatínek chrání celou rodinu, stoupne si vždy před všechny její členy a dělá ze sebe více medvěda než kočku,“ popisuje svěřence ošetřovatelka Dana Reisigová.

V olomoucké zoo se s binturongy návštěvníci poprvé setkali v roce 1990. Tehdy chovnou skupinu tvořili 3 jedinci. Z jejich soužití se postupně narodila 3 mláďata, pouze o jediné pečovala matka sama. Od roku 1998 bylo snahou sestavit nový chovný pár, počínání se ale úspěchu nedočkalo. Od roku 2012 se však chovu daří mnohem lépe. Celkově se v Zoo Olomouc narodilo 23 mláďat.

Největší cibetkovitá šelma, s přirozeným domovem v Asii, je už svým vzezřením tajemná. Vyskytuje se v několika poddruzích. Angličané ji označují "bearcat", což znamená "medvědokočka". Původ jména má však malajský. Výborně šplhá a ve větvích se pohybuje s jistotou, k níž jí napomáhá chápavý ocas, který je u šelem vzácný. Ze svého pádu z větve by byl binturong jistě na větvi, protože ocasem se dokáže uchopit natolik dobře, že na zem v podstatě upadnout nemůže. Na větvích spí obkročmo, končetiny mu visí volně dolů. Z větší části se živí rozmanitými plody a ovocem, pojídá i drobné živočichy a mršiny. Domorodci ho často ochočují, neboť v domech hubí hlodavce a šváby. Počty v přírodě se na základě zanechaných fotopastí pouze odhadují. Klesají zpravidla důsledkem likvidace přirozeného životního prostředí. V jihovýchodní Asii si plantáže palmy olejné berou krutou daň v podobě kácení pralesů a jejich vypalování. V červené knize patří binturong do kategorie „vulnerable“ – zranitelný. Mezinárodní informační systém zvířat (ISIS) uvádí počet v zajetí chovaných binturongů cca 314 ve 110 institucích.

Zoologické zahrady se ale k jeho chovu příliš často neuchylují už proto, že se jedná o zvíře s noční aktivitou a jeho rozmnožení není snadné, natož samozřejmé. V mnoha zahradách k němu nedošlo nikdy. Jednotlivé poddruhy se totiž mezi sebou nemnoží a jejich rozlišení je bez genetické analýzy téměř nemožné.