Zákulisí Tour de Franz 8/24: Nenaplněné sny sjezdu k moři

Když jsem jel na kole do Říma před čtrnácti lety, končil jsem s těžkou střevní chřipkou a s vysokou horečkou právě v Klagenfurtu. Letos se podařilo všechno překonat. Trpělivě jsem vyšlapal vražedný Hohentauern, a povedlo se neonemocnět v déletrvajících deštích. Nepotkal nás žádný defekt a cesta mohla pokračovat dál, do Itálie. Tolik let jsem se těšil na poslední alpské sedlo a dvousetkilometrový sjezd k moři.

Z Klagenfurtu do Villachu je to nádherná projížďka mírně zvlněnou krajinou podél Wörthersee; jen málo míst bylo dosud po cestě krásnějších. Člověka to láká seskočit z kola a jít se vykoupat. Je to přes čtyřicet kilometrů, ale jeden tu dálku dalekou ani nevnímá. Ve Villachu jsme obědvali, dobíjeli baterie a já se pomalu chystal na poslední, skutečně poslední alpský kopec. Bylo šílené vedro.

Co je to Travisio

Během oběda se Dušan rozhodl ten den vzdát a sednout si do auta. Skrz všechny jeho souboje se státem ohledně léčebného konopí, o nichž bez ustání mluvil, jsem první italskou vesnici za hranicí přenazval na Travisio, úplně sám jsem sednul na kolo a nadšeně jsem se vydal Itálii vstříc. Už když jsem opouštěl Villach, nějak se mi nelíbilo to nebe přede mnou, a vydržel jsem v sedle sotva patnáct kilometrů. Pak se z ocelově temných mraků spustilo něco, co se nedá ani nazvat deštěm.

Během minuty jsem byl mokrý na kost, a jel jsem v tom božím nadělení doslova jako o závod; hledal jsem jakoukoli střechu, kam bych se na chvíli uklidil. Pak jsem nalezl nějakou autobusovou zastávku, schoval jsem se do ní. Nebylo to obvykle alpské pršení, byla to bouřka, s hromy a blesky, a ta přece musí do hodiny do dvou přejít. Pak zase vyjde slunce a pojede se dál.

Jenže bouřka nepřešla. Po třech hodinách úplně marného čekání, promočený až na kůži a zmrzlý jako rampouch jsem znovu skočil do sedla a dotáhl posledních pár kilometrů k benzínové pumpě, kde čekalo doprovodné auto. Po krátké úvaze, že je půl páté odpoledne a do Udine zbývá ještě přes 80 kilometrů, jsem tu etapu bohužel vzdal taky. Nerad, ale vzdal. Kolo putovalo do auta a já na zadní sedadlo. Minuli jsme hranici, projeli Travisiem a byli jsme v Itálii. Takhle jsem si to nepředstavoval.

Vítej, Afriko!

Čím níže jsme sjížděli Itálií, tím míň mraků na obloze bylo, pak se ukázalo sluníčko, a o pár kilometrů dál jsme vystupovali z auta v horku, které jsem nepoznal od Znojma. Tolik let jsem se na ten nekonečný sjezd těšil, a nakonec jsem se ho nedočkal. Do Udine jsme nedojeli; za prvé se mi nechtělo nikam do města, za druhé jsme v Gemoně di Friuli našli kemp s celkem příjemnými cenami.

Co mě potěšilo (a jak jsem později zjistil, v Itálii je to běžné), v kempu žily kočky. Já jako ochranitel všeho kočičího, v Rakousku a u nás potkávající pouze myslivce, kteří kočky střílejí, jsem najednou chodil mezi karavany a zpoza každého na mě čučel dobře živený kocour, kterému to tam zjevně celé patřilo.

Poprvé jsme taky narazili na problém s připojením k internetu: v kempu sice měli wifi, ale jen na italské telefonní číslo, a polovina zásuvek v celém kempu byla rozhodně jiná, než jaké zásuvky předepisuje příslušná euronorma. Jestliže je Itálie členem EU od roku 1952, pak nepřítomnost eurozásuvek dokonale ukazuje italskou povahu, kdy na všechno je čas a všechno nějak bude. U nás úzkostlivě a mnohdy přehnaně dbáme na aplikaci každého pitomého evropského pravidla a zavíráme kvůli tomu provozovny, ale Italům je to naprosto všechno jedno.

Sečetl jsem poctivě všechny kilometry, a zjistil jsem, že jsme zhruba v půlce celé cesty. Před námi byla mlha, neznámá země, jen v hlavě jsme měli milion doporučení a dobrých rad ode všech, kteří kdy cestovali na týden autokarem do Bibione, mysleli to dobře, ale opravdovou Itálii na okresních silničkách nezažil nikdo z nich. Bylo dobře, že jsme netušili, co všechno nás čeká, a že opravdová Tour a skutečné zážitky, že to všechno začíná až tady.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák