Zákulisí Tour de Franz 23/24: Ti, bez kterých by cesta nebyla...

Jesli byl cíl cesty splněn, ukáže čas. Mediální ohlas sám ani přenos na ČT24 sám o sobě o sobě nic neznamená a novinový článek umírá se dnem. Pracujeme, abychom všechno, o čem jsme jeli mluvit, došlo naplnění. Není to tak vidět, jako jízda na kole, ale třeba se blýskne a dojde ke všemu, co si jako rodiče postižených dětí přejeme. Kéž. Sluší se ale poděkovat všem, kteří se na organizaci cesty podíleli.

Ale abych řekl to nejdůležitější: Tour do Říma nebyla jediná a poslední. Postižené trápí tolik neřešených problémů, na které je třeba upozorňovat, že jedna Tour nestačí. Příští rok uvažujeme o několika cílech; výprava bude kratší, aby s ejí mohlo zúčastnit více lidí, snad propracovanější, protože ji nebudeme šít horkou jehlou na poslední chvíli, a v zásadě uvažujeme, zda Krakov, nebo Kostnice. Chceme další Tour v rozsahu maximálně týden, aby si všichni, co s námi chtěli jet letos, dokázali vzít volno a aby cesta netrvala měsíc.

Je naprosto na místě poděkovat sponzorům a lidem, kteří s přípravou cesty pomohli. Jmenovitě alespoň ti nejzásadnější, protože všechny nemám šanci vyjmenovat:

Ten první v řadě, komu je třeba poděkovat, je Lubor Tesař, bývalý cyklistický reprezentant, který dva měsíce před startem vložil do organizace Tour tolik času a energie, že mu to nikdy nemám nejmenší šanci vrátit. Spolu jsme dva dny před startem uspořádali Sportovní odpoledne pro děti Tour de Franz, a spolu jsme odšlapali první etapu do Brna.

Také díky Voice Bike z Chválkovic a jmenovitě Aleši Hrdličkovi, za veškerou materiální podporu, které se nám od nich dostalo. Ti, kteří na cestě použili elektrokola, se na stará zpuchřelá kolena vrátili k cyklistice, a zjistili, že mohou dojet vlastním pohonem s malou pomocí toho elektrického doopravdy kamkoliv. Jim patří díky, protože byli precizní.

Bez mastí Allivictus bychom s otlačenými zadky vydrželi v sedlech o dost méně, než jsme vydrželi. Ona je to taková intimní věc, nesnadno se o ní píše, ale zkrátka jsou tělesné partie, které při cyklistice obzvláště bolí, a nohy to nejsou.

Díky Vlastíkovi Recovi ze Sunny bike. Sice s námi odjel asi pouze kilometr, protože musel do práce, ale nebýt jeho, polovina promověcí před startem by nikdy nevznikla.

Díky České televizi, která vysílala na ČT24 dlouhý a přímý přenos ze startu, a věnovala se nám i v Římě, kdy můj telefonát po audienci šel opět v přímém přenosu. Z telefonu naštěstí nebylo vidět, v jakém stavu jej poskytuji, ale co jsem viděl po návratu, dopadlo to celkem dobře. A spolu s ČT patří dík i všem ostatním novinářům, kteří o účel naší cesty zavadili a věnovali se jí.

Obrovskou pomoc nám poskytlo České velvyslanectví při Svatém Stolci, které nám zprostředkovalo kontakt na papežskou prefekturu. Čelem se postavili i k nepříjemnosti, která se vyskytla během cesty, a díky jim i za konzultaci a věcný a vstřícný postoj ve věci, která měla potenciál skoro zničit celou Tour.

Závěrem pro všechny, kteří o účasti třeba příští rok uvažují, a není jim zřejmý celý kontext: Jsme rodiče postižených dětí, na které sociální systém ČR zapomněl, a nechává nás financovat si zdravotní pomůcky v míře, která převyšuje průměrný roční příjem rodiny v naší zemi. Jednoduše řečeno, nechceme se dál ponižovat tím, abychom v hostincích pořádali sbírky na pleny. Ten problém nezajímal ani úředníky na sociálce, ani úředníky pojišťoven, a jediný, kdo se nás rozhodl zastat, byl dopisem a později i setkáním Svatý Otec. S papežským grémie pro rodinu jsme navázali vztahy, a snad budou ku prospěchu a hlavně k řešení celé věci. Celou naší cestou jsme spojili cyklistiku a víru v Boha, ale nemusíte být nutně přísně věřící, a nemusíte se bát vpravdě jezuitské morálky po cestě. Nejde totiž o nás, jací jsme my, jde o naše děti, jaké jsou ony. Současně ze srdce děkujeme všem, kteří nám pomáhali a nadále pomáhají setřást ze sebe to, co ke smyslu naší pouti nepatřilo, totiž celý jeden veliký pokus zneužít naši cestu a mediální zájem o ni k hulvátské sebepropagaci. Ale jak řekl Kristus, „Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich jest království nebeské.“

Vlastimil Blaťák