Zde může být vaše reklama.

Zákulisí Tour de Franz 15/24: Obrovské zvíře ve stanu

Zákulisí Tour de Franz 15/24: Obrovské zvíře ve stanu

31. 08. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Rozloučili jsme se s Francescem a vyrazili jsme do dalších kopců Apenin. Ještě chvíli jsme se kochali výhledem na moře vlevo od nás, pak i ten zmizel a postupně s ním mizely i síly. Už od Bibione jsme jeli nonstop, bez dne pauzy, protože ztrátu bylo nutné dohnat a v Říme být přesně. Tak jsme jeli.

Když jsem plánoval etapy v Apeninách a zvažoval jsem, jestli je možné ten který den dojet přibližně sem, a potom zase sem, všechno do sebe pěkně zapadalo. V reálu to bylo úplně jiné: strmé a nesjízdné apeninské serpentiny mají za následek, že každý kilometr na mapě má skutečnosti asi deset kilometrů, a to mimořádně namáhavých.

Začalo nás spalovat africké slunce. Vzduch měl ve stínu 35 stupňů, na slunci daleko víc, byl suchý a vysával z nás zbytky všech energetických rezerv, kterými jsme ještě disponovali. Během těchto etap jsem vypotil z těla úplně všechny minerály, které tam reziduálně byly. Zastavili jsme se v městečku, které bylo tak ryze italské a tak krásné, až oči přecházely, a ejhle - ono najednou kafe nestálo zaokrouhleně jedno euro, ale euro dvacet. Mělo nás to varovat.

Nejdražší benzín na severní polokouli

Jedeš a přemýšlíš o tisíci věcech. Na těch nejvyšších kopcích podél silnice, na skalnatých štítech, stojí nádherné římské vily, až oči přecházejí. Člověk ocení ten smysl pro kompozici a pro detail, a vzápětí ustrne nad tím, koho proboha před stovkami let napadlo stavět si letní sídlo na tak obtížně přístupných místech.

A všude kolem silnice rostl tabák. Dlouhé a nekonečné lány tabáku, které jen občas vystřídaly lískové sady, ve kterých jezdily traktory Lamborghini a sběračem vzadu sbíraly oříšky tak precizně, že trávníky pod stromy byly dokonale umetené a čisté.

Doprovodné auto jelo v tu chvíli každý metr s tím, že další už možná nepojede, protože v té vařící se savaně dojde palivo. Pak se zničeho nic objevila pumpa, v úplné pustině, pumpaře tam dělal jakýsi Afghánec, a benzín stál ero osmdesát. Euro osmdesát!! Druhá zrada spočívala ve faktu, že na platbu byl k dispozici pouze automat, který nevracel, ovšem obava, že nádrž po vhození padesátieurovky přeteče, byla záhy rozptýlená výše zmíněnou cenou litru benzínu. Nepřetekla, a mohli jsme s nejdražším benzínem v celé Evropě pokračovat v cestě.

Trasimenské jezero

První sopečné jezero po cestě a hned to největší a nejslavnější. Hannibal tady porazil Římany, nahnal je do jezera, a přímo na místě bitvy jsme našli tábořiště, asi o dvě třetiny levnější než v oblasti okolo Rimini, sice bez akvaparku s tobogánem, ale zato lidštější a celkově příjemnější. Rybník je to nádherný. Na druhý konec skoro nevidět, a scéna, která se odehrávala na obloze, dodala tomu večeru neprosto neopakovatelný nádech hned dvakrát: poprvé pro tu úchvatnou podívanou při západu slunce, podruhé tehdy, až se ta úchvatná podívaná změnila hned v trojici bouřek, která nad námi začala v noci zuřit a všechno zmoklo.

Usadili jsme se na večeři v celkem příjemné restauraci, já jsem úderem deváté vykázal syna spát,  vedle hrál nějaký kytarista světové hity, a byl výborný. I vodu s citronem, to jediné, co lemtám po hospodách, měli výbornou. Pak to dítě náhle přiběhlo o půl jedenácté dítě ze stanu s vytřeštěnýma očima a hlásilo, že má ve stanu nějaké zvíře a že má strach. Že se snažil vedle vzbudit Poláky, ale ti tam nejsou.

Záchranná akce ve stanu

Vystartovali jsme všichni tři, s jakýmkoli světelným zdrojem, který byl po ruce, a běželi jsme ke stanu. Románo s baterkou, já alespoň s mobilem, a ve snaze zachránit potomka jsem byl pochopitelně odhodlán vytáhnout vlastníma rukama tu mambu černou, která se mu vplížila do stanu a bažila po jeho krvi; opatrně jsme otevřeli stan, posvítili, a u stropu samozřejmě  seděl malinký cvrček, strachy třel zadníma nožičkama o sebe a nevěděl, jak ven. Dítě bylo zachráněno a cvrček taky, byli jsme humánní.

O hodinu později se spustil déšť. Nejprve jen pár kapek, ale za pár minut průtrž mračen, která spolu s bouřkou celou noc hřměla nad Trasimenským jezerem a nenechala lidi spát. Ovšem stan, do kterého teče, není v takovém počasí to, oč by člověk stál. Dušan našel útočiště na zemi v dámských sprchách a ráno se nechal vyhnat uklízečkou, já se synem jsme ráno ze stanu vylili přibližně dvanáct litrů vody; během další etapy se to všechno bude muset někde usušit. Pokud byl ve stanu ještě nějaký cvrček, jistě už nežil.

Čekal nás poslední den v této sestavě. Chystali jsme se vyrazit do Orvieta, kde se k výpravě přidávali další lidé; byl jsem úplně u konce se silami. Přeci jen v devatenácti, to se to chodí na čundry, když člověk může spát po autobusových čekárnách a jíst starý chleba s konzervou. Ve čtyřiceti už to taková legrace není. Poslední tři dny přece nějak došlapu, konejšil jsem se. Dnes už víme, že došlapal, ale přesto - jak marné jsou občas poutníkovy naděje...

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

Další články