Zde může být vaše reklama.

Zákulisí Tour de Franz 13/24: O setkání s Marco Pantanim

Zákulisí Tour de Franz 13/24: O setkání s Marco Pantanim

27. 08. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

Opustili jsme poslední drahý camp a rozloučili jsme se s mořem. Cesta nás vedla k Ravenně, do srdce pozdního římského císařství, a shodou okolností také do sídla několika papežů, ale skutečným cílem dneška bylo Cesenatico. Místo, kde se narodil Marco Pantani, a kde má dodnes sochu. Po tolika letech na kole jsem cítil potřebu vzdát hold legendě, která už není mezi námi.

Marco Pantani byl romantik. Pouštěl v horách se do úniků, které neměl šanci dotáhnout, často prohrál, a občas vyhrál. Protože jeho styl jízdy, styl rytíře a charismatického bojovníka s obrovským srdcem za Italy zabíral, milovali ho jako nikoho. Marco byl stydlivý a o co víc byl v závodech hrdinou, o to víc v soukromí trpěl a uzavíral se před svými démony do sebe. Zemřel na předávkování v Rimini v roce 2004. Ačkoli mu velmi pravděpodobně kolovalo v žilách ještě víc sajrajtu, než Armstrongovi, pro svou osobnost posledního rytíře na kole si úctu a vzpomínku prostě zaslouží. Dnešní cyklistické hvězdy nepobraly ani zbla jeho charismatu.

Horko bylo ještě úděsnější, než předchozího dne, a my na kolech doslova chcípali. Přesto se podařilo poměrně (to je důležité slovo...) dosáhnout Ravenny, a je mi doslova líto, že jsme tam nemohli strávit víc času. Jenže kdybych se kochal pamětihodnostmi po cestě, nikdy bych do Říma nedojel. Na takové cestě je potřeba se od většiny průběžných cílů tak nějak odpoutat.

Sbírkový účet Tour de Franz pro neurologické děti
240 77 77 240 / 0300
 

Bezprostředně po opuštění Ravenny nastal cyklistický horor. Hlavní silnice, totiž ta jediná silnice, která vede našim směrem, přidala jeden pruh navíc, ubrala i těch deset centimetrů krajnice, a nabídla mnohonásobně hustší provoz, než doposud. Hrdinně jsme vyrazili, protože nebylo na výběr, a po pár kilometrech jsme to vzdali. Tady se opravdu nedalo jet. Bez přehánění, šlo o život.

Přelezli jsme svodidla a vydali se vedlejší silnicí, která vedla neznámo kam do vnitrozemí. Raději si pár kilometrů zajet, než přijít o život. Tak se ale stalo, že zhruba deset kilometrů dlouhá cesta do Cervie se natáhla na skoro padesát kilometrů, dojížděných v pekelné výhni bez vody, sice klidnými silničkami, ale teď už doopravdy na sebezapřenou. V Cervii jsem opřel kolo o strom, zaujal jsem nějakou polohu polosedě pololeže u nejbližší zdi ve stínu a čekal jsem na doprovodné auto.

Legenda Marco Pantani

Dotáhli jsme posledních pár kilometrů do Cesenatica k Pantaniho pomníku. Představoval jsem si ho větší. Je vyveden přesně v životní velikosti, je obrácen od moře k horám, do nichž malý Marco kdysi vyjel na svou životní pouť. To je na něm to krásné, že není žádným způsobem přifouklý: je velmi, velmi civilní, a právě proto sympatický. Zde mělo dojít na symbolické oholení hlav, abychom legendě vzdali poctu. Nestalo se, protože doprovodné auto muselo na moment zaparkovat v modré zóně a zkrátka jsme měli strach z nějaké té pokuty. Vracet se k autu pro holicí strojek a trávit desítky minut holením se na ostrém slunci jsme si netroufli. Vlasy šly potom dolů druhý den na benzínové pumpě, ale to už je jiný a méně romantický příběh.

Pak se už na nic nečekalo a vydali jsme se do hor, co nejrychleji, pryč z předražené riviéry. Ale kdo nikdy nebyl na kole v Apeninách, nepochopí. Alpy jsou, milí zlatí, celkem příjemné a sjízdné hory. Jsou totiž přesně takové, jaké je chceme: horský masiv, pod kterým se vine údolíčko. Jedeš horským údolíčkem podél chaloupek a krav, a když chceš na druhou stranu, vyšlapeš sedlo a pak ho zase sjedeš dolů. Apeniny nic takového nemají. Žádný masiv nikde není, jen neuspořádaná změť sopečných vyvřelin, údolíčkem teče akorát vyschlá řeka, ale silnice tudy nevede. Ta se v nekonečných serpentinách a ve vražedném sklonu motá po svazích sopek, a co na mapě vypadá jako deset kilometrů, je v reálu přibližně padesát. Nejsou to žádné šílené nadmořské výšky. Žádná dvoutisícová sedla, která by tím numerem brala dech. Jsou to jen naprosto nesjízdné krpály, které si našinec prostě neumí představit.

I doprovodné auto mělo co dělat, aby se vyškrábalo nahoru; některé kopce muselo jet na jedničku, což snad dostatečně vysvětluje profil místního terénu. Odbočili jsme na Mercato Saraceno a ztratili jsme se v horách. Silnice vedla někam anebo nikam, prostě jen pořád nahoru, nejspíš do nebe. A nekončila. A pak, zčista jasna, jsme byli nahoře. Před námi se otevřel neskutečný výhled dolů na San Marino vpravo, Rimini s mořem a chorvatskými břehy vlevo, asi dvanácti hrady, výhled, který nevymyslíš a který se nedá zaplatit jinak, než utrpením. Vedle stála malá hospůdka, a v ní na zdech samé Pantaniho fotky a vystříhané novinové články. Hledali jsme legendu? Tady byla. Skutečná. Až po chvíli rozhovoru s hostinským nám pomalu a krkolomně došlo, kde jsme se to právě ocitli. Nebyla to totiž jen tak nějaká hospoda nějakého fanouška cyklistiky...

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák

Další články