Zákulisí Tour de Franz 12/24: Hodiny dějepisu na kole

Ráno jsme vstali a po nutné resuscitaci pokračovali dál v cestě v po téže rovné a nezáživné silnici. Na mapě to vypadalo jinak: měla to být nekonečná projížďka podél moře, tudíž euforická a odpočinková. Místo toho jsme jeli zakomářenou krajinou, ze silnice žádné moře zahlédnout nejde, a kamiony kolem nás jezdily vpravdě po italsku.

Tak se nebohý cyklista ztratí na rovině, kde není nic ke koukání, dusí ho vedro a celé to trvá okolo tří set kilometrů. Na takovém obrovském prostoru je pak třeba úplně jedno, jak rychle jedeš. Prostě jde o to, nějak se posouvat dál. I proto trochu předbíhám příběh fotografií, která je z jiného místa později po cestě, jenže v místech, kterými jsme projížděli z Chioggie, prostě nebylo co fotit. Jednotvárná silnice za to nestála.

Toužil jsem zvěčnit na kameru nebo na fotky hned několik míst, protože například přejezd řeky Pád je velkolepý. Úplně se nám zatajil dech, přestože je to v tuto roční dobu spíš bahnisko.Jenže ani ten Pád nebylo odkud vyfotit, protože silnice bez krajnice zkrátka nedovolí zastavit a vytáhnout z tašek nádobíčko.

Dějepis a zeměpis

Najednou začneš lovit z paměti všechno, co tam někde hluboko utkvělo ze školních lavic, a nejen o Římské říši. Najedou jsme tady, kde to všechno začalo, kde po pádu impéria drtili barbaři civilizaci a tím dali vzniknout civilizaci nové, to všechno je tady. Ne na plážích o kousek vedle, kde se v těchto dnech sešla polovina Evropy, ale tady, jen pár kilometrů ve vnitrozemí na hlavní silnici. Míjíme městečka, jejichž jména ve škole zazněla, a najednou se to všechno spojuje.

Někde (zatím ještě daleko) před námi je Ravenna. Chtěli bychom tam dojet ještě dnes večer, ale nakonec se to nepodaří, protože vysátí horkem skončíme v Comacchiu. Ravenna, která byla sídlem posledních římských císařů, a kde byla také římská říše svržena. Nechce se tomu uvěřit.

Etapu končíme celkem brzy odpoledne, ale já už zkrátka nemám na to, jet dál. Ještě půl hodiny na africkém slunci, a přijde úžeh a smrt. Nacházíme proto na pláži camp, ten nejluxusnější, jaký jsem zatím viděl, a stojí takovou hromadu peněz, že si to nikdo neumí představit. Příkaz zní proto jasně - protože naše konto není bezedné, a je spíš prázdnější, než plnější, hned zítra se musíme z pobřeží odpoutat někam do vnitrozemí, kde očekáváme přijatelnější podmínky k životu. Kam po pobřeží musíme dojet, je Cesenatico, kde hodláme složit hold Pantanimu. Hned pak se pojede do hor.

Kemp měl pláž, a bez vyplavených odpadků. Moc hezkou. Tak jsme byli naposledy v moři. O nohu se mi sem tam otřela nějaká ta potvora, Jindra se měl neustále na pozoru před nepřítomnými žraloky. Konzervy jsem radši nechal v autě, co kdyby vedle nás zase bivakovala nějaká humánní Holanďanka neznalá zdravé středoevropské stravy z večerek, a skončili jsme v místní restauraci; večeře se zase obešla bez placení.

Toto není návod pro naše následovníky, ale za zmínku to stojí. Když ukážeš italskému pinglovi platební kartu, řekne "sí", začne nosit jídlo a pití v neomezeném množství, a pokladní lístky. Když vydržíš asi tak do jedné do rána, Ital úplně zapomene, najednou zavře hospodu, zhasne, odejde, a lidi na zahrádce nechá v klidu dopít. Neudělali jsme to schválně, ale ušetřili jsme vlastně mraky peněz.

Tortura skončila. Zítra dojedeme k Pantanimu, a přijdou Apeniny, bez komárů, s dýchatelným vzduchem a s normálními cenami. Nevěděl jsem, co od Apenin čekat, nikdy jsem v nich na kole nebyl. Pravděpodobně byly Alpy horší. Asi. Malovali jsme si to celkem optimisticky.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák