Lanýžové degustační menu

O DIVADLE TRAMTARIE Němečková: Několikrát jsem chtěla skončit, dnes jsem na divadlo hrdá

Němečková: Několikrát jsem chtěla skončit, dnes jsem na divadlo hrdá

foto: Archiv PN

29. 08. 2024 - 15:34

Již dvacet let obohacuje olomouckou kulturní scénu nezávislé Divadlo Tramtarie. O tom, jak se studentského souboru vytvořit tým profesionálů, jak zabezpečit finance pro herce i techniku, kde hledat sílu to dvě dekády táhnout dál nebo zda je zajímavější dělat televizní reportérku či ředitelku divadla, jsme si povídali s Petrou Němečkovou, která stojí u Tramtárie od jejích dětských krůčků nepřetržitě až do dnešních dnů.

V těchto dnech slaví Divadlo Tramtarie dvacet let. Jaká věc či událost ti zůstala vryta do paměti z doby, kdy jsi divadlo zakládala?

Divadlo jsme vlastně přebírali od umělecké party z JAMU, která Tramtarii založila a půl roku provozovala. Nakonec se umělci rozhodli vrátit do Brna a nám, tehdejším studentům filozofické fakulty nabídli, abychom značku převzali. Bylo to 14 dní před vánoci, kdy jsem stála s kolegou Pavlem na chodbě naší školy v jezuitském konviktu a pamatuji si, jak říkám, já bych do toho šla, ale NECHCI být ředitelka. Pavel říká, ok, tak ředitel budu já a ty budeš moje pravá ruka. A tím to bylo dojednané. No a po půl roce Pavel z Tramtárky odešel a hádejte, kdo se stal ředitelkou...

Tramtarie je skoro stejně starÁ jako ty, když jsi s ní začínala. Nejdřív to bylo dítě, pak puberťačka, nyní mladá žena v rozpuku. Jaký spolu máte vztah?

Tramtarii jsem společně s mými blízkým kolegy vypiplala a teď už ji pouštím do světa. Spoustu pracovních záležitostí postupně předávám svým spolupracovníkům a už bych ráda spíš zpovzdálí přihlížela, jak se jí daří, byla jí k ruce v tom jejím dospělém životě a rozvíjela nové podněty. Zároveň pořád za ni cítím velkou zodpovědnost a snažím se ji posouvat dál.

Kdy jsi na ni byla nejvíc naštvaná? Pamatuji si, že byla období, kdy jsi chtěla organizaci divadla pověsit na hřebík. Lituješ dnes, že jsi to neudělala?

Těch období, kdy jsem chtěla skončit, bylo víc, ono přeci jen táhnout tuhle káru plnou nejistoty je vyčerpávající. Hodně nás drtí ekonomika, kdy náklady na provoz neustále rostou, několikrát už to vypadalo, že divadlo prostě neufinancujeme. Ale to je život, jednou jsi nahoře, jednou dole. Nakonec jsme to zatím vždycky nějak zvládli a jsem za to moc ráda.

Vlastně se ti podařil husarský kousek, který se nepovede hned tak někomu – ze studentského amatérského divadla postupně vybudovat poloamatérskou scénu a po dvou dekádách profesionální respektovaný soubor s hereckým i provozním zázemím, které vyprodává většinu představení. Jsi na to hrdá?

Samozřejmě! Je za námi obrovský kus práce, postupně jsme divadlo profesionalizovali a jsem nadšená, že už mnoho let Tramtarie šlape, že má spoustu diváků, kteří ji mají rádi, a že v ní pořád tepe to velké srdce, které je, věřím, cítit i navenek.

Hrdá jsem taky na náš festival Olomoucké nejen shakespearovské léto, který jsme postupně vybudovali taky od píky a dnes je to naprosto reprezentativní letní akce, na kterou jezdí diváci z celé ČR. Je to  naprosto unikátní záležitost, nikde v republice nedělá nezávislé divadlo 14denní festival, kde by nabízelo pouze své inscenace. A my jsme schopni takový festival téměř každý den vyprodat, to je prostě úžasné.

Tento měsíc slaví divadlo dvacet let právě shakespearovskými slavnostmi v Konviktu. Co kromě divadelní přehlídky pro diváky nachystalo?

Specialitou letošního, devátého ročníku je právě oslava 20. narozenin divadla, která proběhla v pátek na parkánu jezuitského konviktu. Pro diváky jsme přichystali originální komponovaný program plný songů z inscenací, scének a vzpomínek. Zahrála nám taky Natálie Tichánková se svou kapelou 4Good. Přišla spoustu bývalých i současných členů a spolupracovníků.

Tvůj partner Jirka, který šéfuje technice,  je zároveň tvým podřízeným. Nevymlouváte se navzájem, že nemůžete kvůli práci hlídat vaše dvě děti? A kdo má poslední slovo?

No, skloubit péči o malé děti a spolupracovat ve stejném divadle, tak to je tedy opravdu oříšek. Máme už nějakou dobu pravidlo, že se doma o práci nebavíme, zatím se nám daří to docela dodržovat, ale je to taky proto, že se doma moc často nevidíme. A to poslední slovo... řekla bych kulantně „jak kdy“.

A jaký má vaše potomstvo vztah k prknům, co znamenají svět? Už si děti taky zahrály?

Děti si zatím myslí, že chodit do práce rovná se chodit divadla, což mi připadá moc fajn. Často chtějí jezdit s partnerem a pomáhat montovat kulisy, vrtat, přehrabovat šroubky. Milují také tramtarijní pohádky, třeba kouzelníka Fandu z pohádky O  popleteném kouzelníkovi jsme museli doma přehrávat každý den několikrát a děj Pračlovíčka jsem vykládala před spaním už taky mnohokrát.

V posledních letech se ti podařilo i díky dětem pracovně zvolnit a díky profesionalizaci divadla přenést část rozhodování na produkci. Jaké jsou tvé úkoly nyní?

Hlídám celou ekonomiku, zajišťuju finance, tedy řeším granty i cenovou politiku, přicházím s novými podněty, jak zajistit příjem do divadla, abychom byli schopni provoz ufinancovat. Zároveň dohlížím na celkový chod divadla a s ostatními kolegy řeším fungování jejich úseků. Přestože jsem už hodně provozních věcí předala, pořád je toho docela dost.

Jak ses vypořádala s pozicí ředitelky, přeci jen ses jí stala poměrně mladá?

S tou pozicí se vypořádávám dodnes, řekla bych. Vedoucí funkce s sebou nese spoustu úskalí, neustále mi vlastně přichází pochybnosti, jestli to dělám dobře, jestli nejsem moc přísná nebo zas moc měkká. Pořád hledám vhodné způsoby, jak sdělovat kolegům, když se mi něco nelíbí, aby se jich to nedotklo. Někdy se mi to daří, někdy ne. Naprosto zásadní bylo vyrovnat se s tím, že ředitelská pozice s sebou nese i to, že mě lidi nemusí mít rádi a to byl, a vlastně pořád je, velký proces. Pomáhá mi sdílet tyto pocity s dalšími lidmi ve vedoucích pozicích a mít velký nadhled.

Před lety jsi působila jako novinářka a televizní redaktorka. Jak na toto období vzpomínáš? A nechtěla by se s k této práci někdy vrátit? Nebo je tvá budoucnost pevně svázaná s divadlem?

Mám vystudovanou divadelní vědu a žurnalistiku, takže jsem působila v obou oborech, což je skvělé. V televizi jsem pracovala 12 let a myslím, že tady je v tuto chvíli pohár naplněn, ale nikdy neříkej nikdy... Momentálně to spíš vnímám tak, že bych ráda trávila víc času s dětmi než v práci. Neměla jsem klasickou rodičovskou dovolenou, pracuju vlastně celou dobu a cítím, že mi ten čas s dětmi velmi chybí. Věřím, že se mi povede tuhle moji potřebu skloubit s divadlem, no a za pár let se uvidí, jestli bude divadlo stále to pravé ořechové, nebo se třeba namane něco nového.

Protože jste začínali od píky, vždy před vámi stály nové a nové výzvy. Sehnat peníze, sehnat prostory, zaplatit herce, profesionalizovat soubor i celý servisní a produkční tým atd. Jaké výzvy má před sebou Tramtárie v dalších deseti letech?

Naprosto zásadní je stabilizovat ekonomiku. V posledních letech vzrostly skokově náklady, byla obrovská inflace, narostly nám náklady na nájmy, všechny služby, na lidi... Ten nárůst je tak obrovský, že ho naší činnosti nezvládáme pokrýt. Musíme tedy hledat další nové možnosti, jak divadlo uživit, ať už jsou to například firemní akce nebo třeba hraní open-air představení a především bude potřeba pořešit větší prostor.

Právě malá kapacita nynějšího sálu i opravdu minimální zázemí pro herce, produkci i diváky limituje již několik let Tramtarii v dalším rozletu a v podstatě znemožňuje úspěšný byznysový model fungování. Již roky hledáte nové prostory, kde byste zakotvili. Kdy soubor uvidíme v novém sále?

To je teď naprosto aktuální otázka. Před covidem vznikla studie pro stavbu úžasného divadla v ASOparku, na místě bývalé měsťanské střelnice. Covid pak všechny tyto plány zastavil, pak chvíli trvalo, než se vrátili diváci  a než jsme zase stabiliizovali fungování divadla. Nyní už znovu vnímáme jako nezbytnost přesunout Tramtarii do většího prostoru, abychom mohli mít větší příjem z každého představení a dovolit si třeba i míň hrát a mít díky tomu čas na své rodiny nebo na další práci. Teď běžně hrajeme v divadle přes dvacet představení měsíčně, do toho jezdíme na zájezdy, zkoušíme nové inscenace a ještě připravujeme festival, a to je naprosto zběsilé tempo. Takže věřím, že během několika let se přesun povede, jen ještě nevím, kam.

Můžeš jednou větou popsat fáze vývoje divadla?

Tramtarie 2004 – Skupina umělců z brněnské JAMU zakládá v Olomouci nové nezávislé divadlo.

Tramtarie 2014 –Tramtarie dokončila proces profesionalizace, získává Cenu Olomouckého kraje za přínos v oblasti kultury.

Tramtarie 2024 – Plně etablovaná olomoucká scéna, která má vyprodanou většinu představení, jezdí hrát po celé ČR a pořádá úspěšný letní festival.

Tramtarie 2034 – Divadlo, které sídlí v originálním prostoru pro 250 diváků, má vyprodáno a je ekonomicky stabilní.

Další články