ROZHOVOR Genealog Martin Kašpar: Šlechtici byli v matrikách vedeni vedle sedláků

Mnoha lidem už Martin Kašpar zpracoval rodokmen. Díky němu se tak mohou podívat hluboko do minulosti svého rodu, poznat své dávné prapředky a udělat si představu o generacích před námi. Nyní vydal o pátrání po předcích knihu Jak si sestavit rodokmen. Jeho cílem bylo dát lidem, kteří chtějí hledat své předky, nějaký praktický návod v knižní podobě.

Veřejnosti jste znám nejspíš jako člověk, který inicioval záchranu nádražní budovy v Náměšti na Hané. Jaká je ale vlastně vaše profese? Jste knihkupec, knihovník, genealog, nebo někdo jiný?

Původní profesí jsem fotograf ale to jsem prakticky nikdy nedělal, spíš jako koníček. Práce knihkupce byla moje nejdelší povolání a taky mě velmi bavila no a momentálně jsem již 6 rokem genealog. Knihovník to už je věc, která přišla sama kdy jsem dostal nabídku vést naší malou těšetickou knihovnu, to je vyloženě radost.

Jste velkým znalcem historie železniční dopravy. K tomu vás vedl nějaký rodinný vzor, tradice, nebo to je náhoda?

Nenazýval bych se velkým znalcem, spíš se orientuju v místní železniční historii. V nejbližší rodině nikoho spojeného se železnicí nemáme, tady ten zájem má souvislost právě s nádražím v Náměšti na Hané, kdy mě zajímaly různé věci, dlouho se zabývám i historií Olomouce a i tady jsem na železniční tématiku několikrát již dříve narazil. 

Z vašich aktivit patří k nejvýraznějším genealogie. Pojďme se bavit o ní… Jak jste se vlastně k této „pomocné vědě historické“ dostal? 

Dalo by se říct že jako ten známý slepý k houslím, vlastně jsem od dětství poslouchal různé historky a táta měl po svém dědovi papír se zpracovanou mužskou linií Kašparů z Vojnic. Zaujalo mě několik věcí, po kterých jsem začal bádat. Nakonec se to lehce zvrhlo.  

Je pravda, že v posledních dekádách u nás zájem lidí o jejich předky zlatou éru?

Myslím, že ten zájem byl v minulosti asi pořád, už jen to, co mi lidé dávají jako podklady pro bádání. Zájem však zažívá určitě vlny, a to třeba když se na ČT vysílal pořad Tajemství rodu. Určitě ale tomu zájmu dopomohla i digitalizace matrik, kdy si to prakticky každý může zkusit doma od počítače.  

Z jakých materiálů vlastně vycházíte? Z církevních a obecních matrik?

Základním zdrojem jsou listiny, které mi lidé dají a matriky, to, co máme vypsáno v rodném listě je vlastně výpis z matriky, jenže ten se během let měnil a tak je vždycky jistota podívat se přímo do matriky. Matriky byly církevní do roku 1949, kdy se převedly pod stát, tedy od té doby jsou jen civilní. Pokud má nějaká církev své záznamy, nejsou oficiální. Bádání ale také dost komplikuje množství různých druhů matrik, po vzniku Československé republiky u nás vznikla církev Československá, kam spoustu lidí přecházelo, máme různé oblasti, kde je hodně evangelíků a občas narazím i na předky, kteří prostě byli bez vyznání, takové matriky se psaly na spádových okresních úřadech. 

Šlechtické rody znají své rodokmeny až do středověku a různými erbovními legendami někdy sahají až do prvního tisíciletí. S předky běžných lidí je to asi trochu těžší. Co se dá zjistit z časů, než začaly být vedeny pravidelné matriky?

Ono je vlastně celkem zajímavé, že šlechta je psána ve stejných matrikách jako prostý lid, vedle úmrtí vlastního předka tak můžete najít i úmrtí někoho z rodu vlastnící danou obec, to se mi třeba stávalo u Kinských v Náměšti na Hané, narazit na to můžete u Silva Tarouců v Čechách pod Kosířem. Samozřejmě šlechtické rody pak mají mnoho dalších dokumentů. U ostatních se tedy dá dostat dál z různých gruntovních knih, prakticky obdobou dnešního katastru, tady ale hodně záleží také na majetnosti dotyčného předka.  

 Jak jste se vyrovnal s tím, že minulých staletích byly dokumenty psány často nesrozumitelným písmem, třeba takovou novogotickou kurzívou?

Z počátku velmi obtížně a myslel jsem, že se dál nikdy nemůžu dostat, písmo je nesrozumitelné v určitém období a dále do minulosti už by si s tím člověk celkem poradil, hodně také záleží na tom, kdo matriku psal, nečitelné písmo bylo tehdy i dnes. Problém také bývá s identifikací názvů vesnic, protože ty měnily názvy a někdy je těžké zjistit co to je za místo, nemluvě o tom, že předci se přesunovali stovky kilometrů daleko i v minulosti.

A co němčina, bez ní by to asi nešlo, že?

Němčina je takový základ, v záznamech se vyskytuje i latina a samozřejmě čeština, u té se použití liší i podle oblastí, což je celkem zajímavá věc. Vyjímkou jsou oblasti, kde převládalo německy hovořící obyvatelstvo a tam se třeba němčina používala až do roku 1945. 

Narážíte při hledání předků na nějaké nečekané zajímavosti?

Prakticky pořád, před pár dny jsem při prohledávání matriky církve Československé v Lounech narazil na záznam úmrtí prezidenta Masaryka, což mě zaujalo, protože jinak je jeho záznam zapsán v českobratrské matrice v Kladně. Při každém rodokmenu narazím na nějakou zajímavost, ať už nějakou osobnost nebo událost v dotyčné rodině. Někdy narazím na události, které třeba v širší společnosti nejsou známy, ať už nějaké místní tragédie či historické události. U vlastních předků jsem pak narazil na jednoho, který vlastně inicioval změnu názvu Ohnic na Vojnice a také několik farářů. Překvapením bylo i zjištění, že jeden z lázeňských penzionů ve Slatinicích se jmenuje podle mé příbuzné. O těch zajímavostech bych se toho dalo napsat hodně, prakticky denně nějakou najdu.  

 Co byla vaše hlavní motivace při přípravě vaší první knihy?

V době vydání knihy neexistovala již několik let žádná aktuální literatura, která by vysvětlovala základy hledání. Nějaké knihy sice na trhu byly a princip hledání se nemění, jenže za dobu, která od jejich vydání uběhla se změnily systémy digitálních badatelen archivů, navíc se i párkrát změnila legislativa pro vydávání matričních dokladů. Na internetu se sice dá najít spousta rad, ale pořád mi přijde praktičtější mít sepsaný nějaký návod v knižní podobě. Proto když jsem tuto nabídku dostal, tak jsem celkem neváhal a pustil se do psaní. 

Poslední otázka: jak se díváte na trend tzv. genetické genealogie?

Genetická genealogie mi přijde zajímavá a to jako doplnění mého oboru, člověk sice nevidí ty reálné předky jako u mého bádání ale zase se dozví zajímavé věci o tom odkud k nám ti předci vlastně přišli. Já sám jsem ale takový výzkum neučinil, což by bylo dobré napravit.