GLOSA Článek, který pomáhá

Sleduju inauguraci Trumpa. Sleduju nechutné záběry na hajlujícího Muska. Sleduju odporného Putina, který nehajluje (alespoň ne veřejně jako Musk), ale je to nácek. Sleduju šílené záběry z Ukrajiny, kde nevinným lidem berou ruští parchanti životy, děti, sny. Včera zemřel jeden z ukrajinských přistěhovalců do Olomouce. Už byl v důchodu. Profesionální dirigent. Tady od prvního dne, co sem před Putinem s rodinou ujel a usadil se tu, pracoval ve skladu jednoho z obchodních řetězců. Předevčírem mu puklo srdce. Sleduju návrat tří izraelských civilních rukojmí a proti tomu propuštění devadesáti palestinských vězňů. Třicet Palestinců za jedno přeživší rukojmí z Izraele. Odporné záběry na odporné a nenávistné akce, odporné záběry na odporné lidi. A bez naděje, že by to mohlo být v brzké době jinak. A zemřel mi nečekaně kamarád Vilda.

A najednou si v tom všem marasmu dnešních dní vzpomenu – tyjo, jobovka! Vždyť já jsem slíbil text do Hanáckýho Večerníku! Už jednou jsem to nestihl, tak teď to podruhý už nesmím zapinkat! Za jiných okolností bych si nadával, že jsem lehkovážně slíbil něco, co se mi bude jen těžko plnit, nebral bych si před sebou vůbec servítky, ale najednou jsem byl vlastně skoro šťastný, když jsem si na to vzpomněl. Přišlo úlevné a slastné – jdu na to. Slíbil jsem, že budu psát o takové vlastně blbosti, jako je druhý ročník Švihlého pochodu v Olomouci. 

Ten první se konal loni, bylo to poprvé a tomu poprvé předcházelo několik setkání tzv. přípravného výboru, tedy kamarádů, kteří se několikrát předtím sešli, aby to celé promysleli a nakonec realizovali. A to se stalo. Pak jsem o tom psal. A psal jsem především o reakcích, jak nás překvapilo to množství hejtů, ne to, že nenávistné poznámky přijdou, to bylo jasné, ale to moře negativních vzkazů – od těch jen blbých až po ty nenávistné. Jeden z těch přitroublých přispěvatelů nám tehdy ze srdce přál, abychom si při švihlé chůzi zlomili „haksny“. A pak se ukázalo, že to byl klíčový moment pro letošní ročník. V létě jsme si jako přípravný výbor zase sedli a kdosi z nás (moje žena) řekl, že bychom to neměli nechat náhodě, aby si někdo z nás či vůbec kdokoli z účastníků zlomil nohu jenom proto, že to venku na ledě podkluzuje. A přišel nápad oslovit pro nás do té doby neznámou rodinnou firmu Nesmeky Plus ze Zlína, právě tu firmu, která jako jediná má protiskluzové návleky certifikované. A ukázalo se, že možná právě nesmeky letos zachránily pár lidí. Loni jsme byli také osočeni z toho, že si děláme naprosto bezostyšnou srandu z postižených lidí a že je tím vystavujeme, řekněme, psychickému nepohodlí, pokud na nás náhodou někdo z těch hendikepovaných při procházce narazí. Už tehdy se někteří lidé s pohybovým hendikepem aktivně zúčastnili, ale letos jsme se rozhodli programově některé takové skupiny lidí oslovit. A tak přišlo pár nevidomých s doprovodnými asistenty, několik jich přijelo na kolečkových křeslech a stali se naprosto přirozenou součástí toho proudu mířícího do K10 v Kateřinské 10. Jen jsme si všichni prostě užívali celého nesmyslu, vědomí, že ne všechno musí mít stále smysl a musí být racionální, zkrátka jsme se vezli na hladině endorfinů. A venku na dvorku hrál dixieland a k mání byla teplá gulášovka a výtečná klobása a svařák a punč pro děti. A uvnitř později hrála coverová kapela do pozdních hodin. Prostě jsme ten agresivně-negativní průjem ze sociálních sítí obrátili v prospěch náš a všech účastníků.

Když jsem začal psát tento článek, nevěděl jsem, kam se dostanu, prostě jsem sedl a psal o tom, jak jsem vlastně rád, že jsem zapomněl napsat slíbený článek, ale jak jsem rád právě, že jsem zapomněl, protože v pravý čas mě to odvedlo od temných vizí tohoto světa. A teď se k němu vracím. Snad to všechno, co se dnes děje, děje se „jenom“ proto, aby příště už žádný Trump nebyl, aby příště nebyl ani žádný Putin, aby nebyl Hamás a už žádný 7. říjen, aby zbytečně neumírali kamarádi, kteří tady měli ještě třeba třicet let být s námi a se mnou. Ne, nebude to tak, ale třeba to bude přece jen trochu lepší, pakliže to všechno ve zdraví přežijem. Minimálně do dalšího ročníku Švihlé chůze Olomouc.

(Pozn. redakce: Glosa byla psána 20. ledna)