Za Františkem do Říma: „Už dnes se mi hlásí spousta lidí, co chtějí jet s námi“

Nebývá úplně obvyklé zpovídat v rozhovoru šéfredaktora vlastních novin. Zvlášť tehdy, pokud jeho osobní touha po jakémkoli sebezviditelnění a sebepropagaci je rovna téměř absolutní nule, a jak sám tvrdí, touží pouze po neviditelnosti. Pokud je ovšem současně člověkem, který pro svou charitativní organizaci dostane pozvání od papeže Františka, pak je na místě jej přemluvit a udělat výjimku. Vlastimil Blaťák.

Jak tě cesta do Říma napadla?

To má dvě linky. První je ta, že v mládí jsem na kole jezdil neustále. Byl jsem student a neměl jsem na pořádnou dovolenou. Tak jsem si sehnal kolo a začal jsem jezdit silou vlastního pohonu zadarmo. Ustřihl jsem rifle, do kapsy jsem strčil pětistovku, a dvě neděle jsem jezdil každé léto po světě. Byly to nádherné časy, přespával jsem na autobusových zastávkách a jedl jsem lančmít a jabka z álejí. Když mi Čechy začaly být malé, naplánoval jsem si cestu do Říma na kole. Nikdy jsem tam ale nedojel.

Proč? Co se stalo?

Vyrazil jsem v červenci 2002 od Prahy, a po několika dnech jsem skončil v Klagenfurtu. Dostal jsem těžkou střevní chřipku z nějaké klobásy. Bylo mi tak zle, že jsem se posadil na vlak a vrátil jsem se domů, protože se nedalo pokračovat. Řekl jsem si, že to za rok dojedu. Jenže to „za rok“ nikdy nenastalo. Buď jsem byl v nové práci a neměl jsem dovolenou, nebo se narodilo dítě a nechtěl jsem odjíždět... zkrátka naráz mi bylo skoro čtyřicet let a osmdesát kilo a Řím zůstal jenom někde ve fantazii z mládí.

Chtěl sis na stará kolena splnit sen?

To taky. Ale tím pravým impulsem bylo narození těžce postižené dcery, a celého toho zoufalého života, který pečující rodiče u nás čeká. Pojišťovny neproplácejí skoro nic, invalidní kočárek stojí sto tisíc, a člověk naprosto nikde nemá zastání. Soudy se vlečou nehorázně dlouho, sociálku to nezajímá. Koupíš odsávačku a nezaplatíš plyn. Takový život bych nepřál nikomu, ani nejhoršímu nepříteli. Uvědomíš si, že si po pár letech takového života třeba vůbec nemáš co říct s vrstevníky, kteří řeší jiné starosti, a fyzicky sice ne, ale duševně se cítíš na věk tak asi sedmdesát let. V té neutěšené situaci, sociální, zdravotní, finanční, a nevím jaké ještě, mě jednoho dne napadlo – když nemáš nikde zastání, co František? A napsal jsem do Vatikánu.

Osobně papeži?

Pomohlo mi české velvyslanectví při Svatém stolci, a kamarád ze střední školy, který mi dopis přeložil. Po třičtvrtě roce čekání přišla tento týden odpověď, a dostaneme v létě audienci u papeže Františka. Tak jsem se posadil tři měsíce před startem na rotoped, a začal jsem v obýváku polykat první kilometry. Tentokrát tam dojedu. A doufám, že nepojedu sám. Už dnes se mi hlásí spousta lidí, kteří chtějí jet s námi.

Nechci si dělat nemístné legrace ohledně tvého věku a fyzické kondice, ale ujedeš to ještě dneska, když jsi to neujel tehdy?

Dobrá otázka. Nevím. Mám hypertrofickou kardiomyopatii a při přepětí mi hrozí náhlá smrt. Stejná diagnóza, kterou měl třeba hokejista Jiří Fischer. Musím jet pomalu a opatrně. Ale víš, je to asi tak: ta cesta je velmi, velmi dlouhá a namáhavá. Člověk bez kondice odpadne po dvou dnech, člověk v kondici odpadne po týdnu. Ale těch dnů v sedle je jednadvacet. Čili stejně bude rozhodovat vůle tam dojet. Tu asi mám. Navíc tentokrát nepojedu sám se spacákem na nosiči, pojede nás moc. Navzájem si pomůžeme. Cestou jsem pracovně nazval Tour de Franz, ale tenhle název asi pak oficiálně nepoužijeme.

Co očekáváš od setkání se Svatým Otcem?

Požehnání. Nám, pečujícím rodičům, a všem nejen neurologicky nemocným dětem. Slovo. Zastání a útěchu, kterou u úředníků pojišťoven prostě hledat nelze, a člověka to sráží na kolena. Ale co si budeme povídat, to doopravdy nemám tušení. Chápej, že se setkáme s někým, kdo je titulárně na úrovni prezidenta Spojených států. Možná nebudu schopen ze sebe vypravit slovo.

Jsi věřící?

Nejsem neznaboh.

Jak bude vypadat cesta? Kudy pojedete?

To kdybych věděl. O tom, že jedeme, a že jsme audienci dostali, vím dva dny. Nejprve musím vstřebat osobnostní šok, než budu schopen racionální úvahy. Ale nejspíš pojedeme z Olomouce k Vídni, kterou mineme, potom po cyklostezce podél Dunaje až k Linci, a přes Rottenmann na rakouskoitalskou hranici. Cestou nás čeká Hohentauern, což je tak strašný krpál, že horší jsem nikdy nejel. Se svou srdeční vadou možná budu rozumnej a nechám se nahoru vyvézt v autě. Pak sjezd k Benátkám, zdravotní pauza, a po východním pobřeží Itálie k San Marinu. Pak nejkratší cestou přes Apeniny, a jsme tam. Pojede se rozhodně v červenci, ale přesné datum startu ještě musím vymyslet, a termín audience dohodnout s papežským sekretariátem.

Pozveš lidi na cestu?

Jistě. Kdo chce jet s námi, toho čeká naprosto neopakovatelná dovolená. Takovou už nikdy nezažije. Na druhou stranu musí čekat zadek rozsezený do krve, cáry spálené kůže loupající se z těla, trvalou dehydrataci na italském slunci, a utrpení, utrpení, utrpení. Ale já doufám, že jsme jako lidstvo ještě nezpohodlněli natolik, abychom nedojeli na kole patnáctset kilometrů. Ale abych to nemalovat až tak černě: délka i náročnost etap bude nastavena tak, aby ji zvládla i padesátiletá mamina. Maximálně sedmdesát, osmdesát kilometrů denně, s dlouhými pauzami a výletním tempem, a po třech dnech v sedle den volna na vyspání se. Kdo není nějak vážně nemocný, ten to ujede. Ale musí počítat s tím, že Alpy jsou Alpy, není to projížďka na Poděbrady.

Díky za rozhovor.

Milena Hudcová