Kinorecenze: Robin Hood (2019)

Kritika film strhala. Částečně oprávněně, protože nepovedeností i blbých chyb je ve filmu spoustu. Současně se ale sluší dodat, že jakýkoli tvůrce filmového zpracování příběhu Robina Hooda to bude mít těžké, protože seriál z roku 1984, který si všichni nad pětatřicet let věku pamatujeme, nepřekoná nikdy nic.

Pro srovnání je dobré rok 1984 znímit. Ponurá atmosféra středověku ze snímku jen dýchala, a charisma tehdejšího Robina Hooda v podání Michaela Praeda (i přes tu frizúru ve stylu sladkých omdesátek) bylo ohromné; když Praed hrdinsky zemřel, spolužačky ve škole ho oplakaly. Plakáty ze seriálu byly hitem tehdejších střelnic na kolotočích a všichni kluci si začali vyrábět luky.

Že by nejnovější zpracování téhož tématu mělo podobný efekt, se říci nedá s absolutní jistotou. Je to prostě jen jeden z mnoha filmů, které mají letos premiéru, a nic víc. Poplatný době, ve které vznikl (čím víc triků tím víc trhák), hlavní hrdina se charismatem svému pětatřicet let starému filmovému konkurentovi rovnat nemůže, ale to by se dalo pochopit. Stejně jako se žádný hokejista nevyrovná Gretzkému, žádný tanečník Jacksonovi, a žádný satirický pořad České sodě; některé vzory jsou zkrátka nedostižné.

Stejně tak by se filmu dalo odpustit to, že se děj odehrává ve velmi industriálním prostředí, což se k Anglii na přelomu dvanáctého a třináctého století tak nějak nehodí - ale proč film neposadit do moderních kulis. A dalo by se odpustit i to, že většina postav má zřejmě na předměstí Nottinghamu obchodní centrum s butiky světových řetězců, protože kostýmní pojetí středověku si obvykle představujeme jinak.

Co se ale filmu odpustit nedá, je jakýsi neumělý pokus o reflexi novodobých témat imigrace muslimů do Anglie. Nottinghamský šerif, řečníci před shromážděnými davy o nebezpečí islámské invaze, a tajně podporující penězi arabský svět, aby tento bojoval proti anglickému králi, je scénář natolik ujetý, že se nedá omluvit naprosto ničím. Něco takového by se nedalo odpustit ani v moderních nekonečných televizních mýdlových operách, ale v příběhu o Hoodovi je to doslova zločin. Mladá generace, která šla do kina proto, aby se dozvěděla, kdo byl zbojník Robin Hood, a která odejde z kina s myšlenkou, že hordy novodobých imigrantů táhly na Evropu vlastně již v anglickém středověku, nutně musí při dovršení osmnáctin volit Okamuru, pokud včas nezasáhnou škola a rodiče. A pokud je pod filmem podepsaný mimo jiné i Leonardo di Caprio jako producent, pak by možná stálo za úvahu natočit i remake Titanicu (že by třeba Jacka Dawsona stáhla do hlubin ne ledová voda, ale ruka zlého imigranta, který touží znásilnit Rose ). Pokud na ten film půjdete s dětmi, vysvětlujte. Ale raději pusťte jim Hooda z roku 1984, ještě se dá sehnat.

Vlastimil Blaťák